Na sklonku roku 2015 jsme začali uvažovat nad letní motoexpedicí. Jako inspiraci jsme vzali naši předchozí expedici do těchto míst z roku 2010, omrkli další stovky fotek různě na netu a přesnější podoba příští endurovýpravy se začala rýsovat.

Kdo a na čem tedy finálně jel?

Naším cílem se opět staly pevnosti, tedy spíše ruiny pevností v italských i francouzských Alpách a hlavně staré vojenské cesty, vedoucí k nim. V Itálii hlavně kolem města Susa a Bardenocchia je jich hned několik, protože je obklopeno vysokohorskými masivy a v případě vpádu z území dnešní Francie představovaly klíčový prostor. Nepřítel by musel tudy projít, aby se dostal do nížin kolem Turína. Údolí tradičně patřilo samostatnému Savojskému státu, který mimo jiné zahrnoval území dnešního francouzského Savojska a italského Piemontska a jehož centrem byl Turín. Na tom nic nezměnilo ani formální přejmenování státu na Sardinské království v roce 1720. V průběhu historie byla tato oblast opakovaně obětí francouzských vpádů a okupací a v roce 1860 definitivně připadla Itálii. My jsme navštívili jen pár pevností v okolí italské Susy, Forte Jafferau, Forte Pramand, apod. a jihovýchodní části Francie – Forte Central v Col de Tende. Kolem některých jsme jen projeli – aspoň se máme kam vracet 🙂

 

 

Odjíždíme místo 8:00 ráno až v 10:00 hod a to z prostého důvodu – prší…. A vyjíždět do deště není nic pro nás. Když začne pršet během cesty, už se nic nedá dělat 🙂 Nakoupeno máme různé medicíny na píchlé gumy, cestovní kompresůrek, bombičky, nepromoky, atd. Plný topcase a přídavnou “LOJZO” tašku na topcase. Tradičně nabalené mastodonty vyháníme tedy v pátek 3.6.2016 ráno ze svých garáží a vyrážíme směr přechod Rozvadov. Pomalu se začínají rýsovat blížící se hnusné černé mraky a my „hustokrutí cestovatelé připraveni na vše“ se bojíme, že opravdu zmokneme 🙂

Déšť na chvíli ustal – vyrážíme směr Paso Dordona přes Lago di Como. Těšíme se na offroad ale zase začíná pršet 🙁 Oblékáme atombordel, který alespoň zpomalí pronikání vody. Naštěstí s příjezdem k jezeru Como déšť ustává a my jsme konečně spokojeni. Tankujeme (pro jistotu) v městečku Morbegno a najíždíme k Pasu Dordona. Zbynďa jako jediný silničář nevyměkl a statečně šotolinku dal! Úspěšně dojíždíme k jedinnému otevřenému penzionku (Stella) ve Foppolo. Zde nacházíme úžasné starší majitele a skvělou kuchyni a hlavně přístup. Pijeme a jíme, probíráme zážitky a už se těšíme na další.

Po minulých zkušenostech spíme povětšinou ve třech na pokoji. Já s tím problém nemám, spím jako dřevo. A jestli chrápu nebo ne neřeším. Spím. Někteří parťáci mají lehké spaní a mají trošku handicap… Zařazuji Dušanovu trasu (Dušan měl původně jet, ale rodiné záležitost jej odvála jinam a s někým jiným 🙂 ale ukázalo se, že je to ale silniční záležitost ve stylu 1000 a jedna zatáčka….a končíme jen v Cole de Lys. Vracíme se do Susy a hledáme ubytko. Nakonec přejíždíme přeci jen malý kousek do Bardenocchie do starého známého Hotelu Europa. Sice jsme byli jedinými hosty, ale to nám ale ani trošku nevadilo. Nastává obligádní sušení věcí, já řeším po Skypu nějaké pracovní trable a následně odcházím za chlapci do hospůdky na večeři.

Výjezd na Sommeiler končí bohužel ve výšce 2400mnm, sníh, sníh, sníh. Otáčíme tedy neradi a vracíme se do Bardenocchie a začíná jak jinak, zase pršet. Zase! Dáváme oběd v jediné otevřené příšerné hospůdce a čekáme, zda-li se počasí neumoudří. Nakonec nás počasí vzalo na milost a dáváme trasu Jafferau, Pramand. Projeli jsme úspěšně “zavřený” tunel (byl málo zatarasen) a posléze přes Fort Pramand končíme v Susa v penzionu.

Pokračování příště…. zatím koukněte na videjko 🙂